Břeclav

Bývalé okresní město Břeclav ležící na řece Dyji svojí zeměpisnou polohou odjakživa tvořilo vstupní bránu na naše území. V současnosti je důležitou pohraniční stanicí se Slovenskou a Rakouskou republikou. Podél řeky Moravy vedla stará obchodní cesta od jihu k Baltskému moři a nedaleké hradisko Pohansko (před soutokem řek Dyje s Moravou) se v 9. století stalo největším vojenským centrem obrany při vstupní křižovatce Velké Moravy. Obranný charakter měl i nově vybudovaný přemyslovský hrad Břeclav ležící 4 km severozápadním směrem od původního velkomoravského hradiska.  Hranice knížectví se po řezenském míru 1041 ustálila na řece Dyji a pravděpodobně do roku 1050 bylo knížetem Břetislavem zde dobudováno jedno z nejdůležitějších moravských hradských center. 

Historie Břeclavi potom z velké části kopíruje dějiny samotné Moravy. Několik století zůstává majetkem moravských markrabat, zažívá husitské války i války uherské a postupně přechází do rukou šlechtických rodů. Téměř 150 let trvající správa mocného moravského rodu Žerotínů činí z břeclavského panství velmi prosperující hospodářský celek a Břeclav získává v druhé polovině 16. století přestavbou původního hradu cenný renesanční objekt.  Ale kolo štěstí se otočilo a poslední žerotínský majitel – Ladislav Velen – jako moravský zemský hejtman stojící v čele proticísařského vojska utíká po bitvě na Bílé Hoře 1620 do zahraničí, kde roku 1638 umírá. Podruhé a tentokráte již na dlouhou dobu se Břeclav a břeclavské panství za poplatek 250 000 zlatých rýnských dostává do rukou rodu Lichtenštejnů. Ti již po několik staletí již spravují sousední panství lednické a valtické. A tento vrchnostenský model zůstává až do doby revolučního roku 1848.

Celá jižní Morava postupně zažívá jak útrapy válečné – třicetiletá válka, vpády švédských vojsk, loupeživé turecké nájezdy i plundrování obcí tzv. kuruckými jednotkami, tak i rány epidemií, zejména velké cholerové pohromy 18. a 19. století. Tohle vše, i nelehké soužití poddaných s vrchností se často objevuje v projevech vznikající lidové kultury (písně, kroje, zbožnost a zvykosloví…). Ale léta válečná střídají doby míru a prosperity. Pracovití a zapálení sedláci, hluboká víra v Boha, příhodné klimatické podmínky a vzdělaní a hospodářsky progresivní Lichtenštejnové vytváří originální krajinu. Ojedinělý krajinářský soubor s architektonickými skvosty a bohatou a dodnes živou lidovou kulturou.

Území břeclavského, lednického a valtického panství, sjednocené lichtenštejnským vlastníkem, se po stránce lidové kultury vyvíjelo ve dvou národopisných regionech náležící na moravské folklorní mapě do oblasti Slovácka.

Obce Velké Bílovice, Rakvice a Přítluky spadají do jižní části regionu Hanácké Slovácko.

Město Břeclav se svými místními částmi Starou Břeclaví a dvěma dříve dolnorakouskými obcemi Poštornou a Charvátskou Novou Vsí tvoří původní centrum Podluží. Spolu s obcemi Ladná, Podivín, Lednice a Hlohovec náleží do západní nebo také charvátské části regionu. K těmto tradičním folklorním obcím se dnes hlásí i obec Bulhary a město Valtice, kde se podlužácká lidová kultura vytváří po společenských změnách roku 1989. 

Název Podluží se všeobecně odvozuje od typického znaku zdejšího kraje – stojatých vod –místně nazývaných „luže“. Na správnost odvozování názvu Podluží od slova luže ukazuje nejen existence velkých rybníků ve 14. až 16. století, ale i jméno obce Lužice, doložené již v pramenech ze 13. století. Podluží je tedy kraj pod lužními lesy v nejjižnějším cípu země moravské na pravém břehu řeky Moravy, před soutokem s Dyjí. Jde přibližně o oblast mezi městy Hodonín a Břeclav. 

Podluží však v minulosti sahalo až za moravské hranice a patřilo k němu i území na pravém břehu řeky Moravy za soutokem s Dyjí, tzn. na rakouské půdě. Podle archivních pramenů na konci 18. století zahrnovala národopisná oblast Podluží na sedmdesát obcí. Na dolnorakouské straně to byly např. obce ležící na Moravském poli – Ranšpurk (Rabensburg původně Havranohrad), Cahnov (Hohenau), Lingaštorf (Ringelsdorf), Přílepy (Waltersdorf), Pernital (Bernhardsthal), Střezemice (Dräsing), Suché Kruty (Dürnkrut) a Dolní Opatov (Nieder Absdorf). Ve druhé polovině 19. století a začátkem století následujícího byl mezi obyvateli těchto obcí a obyvateli moravské části Podluží čilý vzájemný styk, na což měla vliv i příslušnost ke společným majitelům panství, Lichtenštejnům. Intenzivní hospodářské a kulturní styky se promítly i do společného vývoje lidového kultury a odívání a dolnorakouské obce jako Cahnov a zejména Ranšpurk se staly v polovině 19. století i významnými centry např. podlužácké krojové výšivky. 

  • Lidový kroj

    Lidový kroj byl odedávna nejvýraznější prvek lidové kultury na Slovácku a dodnes prostřednictvím národopisných souborů, slováckých kroužků a krojových chas jej můžeme spatřit při plesových, hodových zábavách, poutích či národopisných slavnostech. Kroj prošel za uplynulá desetiletí velkým vývojem, některé jeho součásti či varianty zcela zanikly a do dnešních dnů se tak dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. 

    Kroje z Podluží patří k nejhonosnějším moravským krojům. Svobodní chlapci nosí červené soukenné nohavice bohatě vyšívané modrým šňůrováním. Široké otevřené rukávy košile jsou z jemného plátna, zdobené vkládanými pruhy výšivek a ukončené širokými krajkami. Přes košili oblékají kratičkou nákladně zdobenou vestu bez rukávů „lajbl“ s připevněnou kokardou. Jako pokrývku hlavy svobodní nosí klobouk „guláč“ nebo „húseňák“. Nesmí chybět ani nejznámější symbol tohoto regionu, vybělený „kosírek“ z volavčího peří. Všichni chlapci potom obouvají vysoké kožené holínky se spuštěnými hedvábnými střapci, mosaznými podkůvkami a barevným vyšíváním na holeních.

    Svobodné dívky k nejslavnostnějším příležitostem oblékají molové rukávce, přes ně pestře vyšívaný krátký „lajbl“. Nezaměnitelnou siluetu tvoří kombinace až šesti naškrobených bílých spodniček a svrchní sukně v pastelových tónech. Na hlavách nosí červené „rožky“ s půvabnou stojatou mašlí o čtyřech smyčkách, tentýž vzor se opakuje i na dlouhé mašli spuštěné u krku. V Břeclavi a okolí se potom nosí odlišná varianta pokrývky „kokeš“.  Nejcennějšími součástmi dívčího kroje jsou bohatě vyšívané zástěry „fěrtochy“, límce rukávců „obojky“ a krajkové „tacle“. K tomuto kroji děvčata obouvají navrapené vysoké čižmy.

  • Tradice a zvykosloví

    Život na slovácké vesnici měl svůj zákonitý rytmus střídající dny všední a sváteční, plynul podle pravidelně se opakujících ročních období a ve shodě s liturgickým kalendářem. Byl zkrášlován různými zvyky a obřady často velmi starého, až předkřesťanského původu, které doprovázely obyvatele od kolébky až do hrobu. I když se do dnešních dnů dochoval jen zlomek těchto lidových zvyků a obyčejů, v posledních letech se je díky činnosti místních slováckých „krúžků“, krojových chas a národopisných souborů daří udržet a rozvíjet. A co tedy dnes v regionu ze slováckého zvykosloví přežívá?

    První měsíce v roce bývají ve znamení zábav, krojových plesů, zabíjaček a toto období vrcholí rozpustilým fašankem – masopustní obcházkou tanečníků, muzikantů a průvodu masek (medvěd, koza, kůň, cigán, smrtka, Turek). Dosud můžeme v některých obcích vidět i starobylý tanec svobodných chlapců „pod šablema“, kdy při jednotlivých zastaveních hospodyně napichují na šavle (nyní již dřevěné) tanečníků kusy slaniny, koblihy a další pochoutky. Nevázané veselí končí půlnočním „pochováním basy“.

    Popeleční středou začíná v katolické tradici předvelikonoční postní období trvající 40 dní. Z dalších zvyků velikonočního cyklu se díky národopisným souborům místy udrželo vynášení Smrtky neboli Morany ze vsi, a tím i pochování zimy a přivolání životodárného jara. Ve Svatém týdnu se dodržuje pečení sladkých jidášů na Škaredou středu a zejména hrkání chlapců na Zelený čtvrtek a Velký pátek, kdy ryk a hluk dřevěných klapačů nahrazuje zvuk mlčících zvonů. Vážnost a půst předchozích dnů je střídána slavnostní pochůzkou chlapců i ženatých mužů – mužáků na Velikonoční pondělí. Krojové chasy obchází jednotlivé domy se svobodnými děvčaty a šlehají je žilou spletenou z vrbového proutí s pestrými mašlemi. Za tuto „šlahačku“ se jim dostává bohatého pohoštění i tradičně zdobených kraslic. 

    V měsíci květnu se objevují před okny domů svobodných dívek štíhlé májky s ozdobným vrškem jako projev vyznání zamilovaných chlapců. Letní měsíce jsou potom ve znamení prvních hodů. S hody je spojeno nejvíce dochovaných zvyků a dodnes je to pro každou obec největší společenská událost i přehlídka tradičních krojů a muziky. Slavnosti mají na starosti stárci a stárky v zimě zvolení. Několikadenní hody začínají zahráváním, staví se vysoká máje, následuje bohatý průvod, slavnostní mše i taneční zábavy. I dnes nechybí pondělní zábava mužáků, úterní program vdaných žen či závěrečné hodky. Hody jsou samozřejmě příležitostí k pořizování nových krojových součástí, ale patří k nim též velký úklid domácností, příprava hodových koláčků a všech tradičních svátečních jídel.

    Ani práce a život vinařů se neobešly bez zpěvu, vyprávění a starodávných obřadů, majících chránit vinohrady a zajistit kvalitu i množství vína. K těm nejvýznamnějším patří zarážaní hory. Je to obřad uzavírání vinohradů v době dozrávání hroznů, spojený s předčítáním horenských práv. Děje se tak od poloviny srpna do poloviny září. 

    Poslední hody musí končit 25. listopadu na sv. Kateřinu, neboť potom již nastává čtyřtýdenní adventní období předcházející svátkům vánočním. 

  • Náboženské tradice

    Udržování bohatých lidových tradic i nošení krojů je neodmyslitelně spjato s náboženskou vírou. Právě církevní obřady a slavnosti upevňovaly po staletí jejich existenci a změny po roce 1989 přispěly k jejich částečnému obnovení.

    Své pevné místo si tak znovu v rámci každoročního zvykoslovného cyklu našla obřadní procesí uskutečňovaná v měsíci květnu při příležitosti svátku Božího těla. Ten je zahájen slavnou mší, následuje průvod s baldachýnem, kde družičky v bílém nesou košíčky s květy, stárci korouhve. Průvod se zastavuje v obci u čtyř oltářů a při každém z nich se čte část jednoho z evangelií. Na celém Slovácku upoutává toto procesí pozornost hlavně jedinečnou pestrostí nejsvátečnější krojů u svobodných, kdy zejména dívky na Podluží zdobí krásné, ručně vyšívané obřadní šatky, uvázané přes pokrývku hlavy. 

    Dodnes důležité místo v katolickém kalendáři mají pro věřící v regionu rovněž obnovené náboženské poutě a slavnostní kroje jsou nedílnou součástí i významných mší a bohoslužeb.

  • Lidová architektura

    Ojedinělost a svébytnost tohoto národopisného regionu představuje dodnes místy zachovalá lidová architektura reprezentovaná zejména sedláckými a rolnickými staveními. Dřevo z lužních lesů se ke stavbám nehodilo, kamene na Slovácku nebylo, zato vždy bylo dostatek dobré cihlářské hlíny. Proto byly chalupy až do doby kolem 1. světové války zhotovovány z nepálených cihel usušených jen na slunci – kotovic, také nazývaných vepřovice, neboť se do směsi hlíny a plev přidávaly ještě vepřové chlupy. Typický znak slováckých chalup, starobylé doškové střechy často porostlé netřesky jako domnělá ochrana před blesky, již ve 20. století plně nahradila červená krytina z pálené hlíny. 

    Stavení byla vždy obrácena průčelím do ulice a kolemjdoucí upoutávaly předzahrádky s malebnými a bohatě kvetoucími záhony starodávných stolistých růží, jiřin, bílých lilií, slézových růží, aster, rozmarýny, máty a šalvěje. Punc lidovosti dodával tradiční dřevěný plot z ozdobně vyřezávaných latěk. Uprostřed předzahrádky stávala a místy stojí dodnes krátká ulička vedoucí ke dveřím, kde na dřevěných lavičkách pod konstrukci s pnoucí se vinnou révou sedávají stařenky v šátcích a vlňácích. Co však vždy nejvíce upoutávalo byla nezaměnitelná fasáda stavení dolního Slovácka. A to bílá vápenná omítka pravidelně a pečlivě obnovována, modrá podrovnávka a zejména s láskou a vkusem zdobená žudra. Tedy ke vchodovým dveřím přistavěné zděné výstupky, místy též nazývány žebráčny. Zde se v pestrých barvách a celé škále rostlinných ornamentů soustředil um a dovednost slováckých maléreček a žudro se stalo vizitkou hospodyně – paní domu. 

    Kromě obytných domů jsou významným prvkem dodnes zachovalé lidové architektury regionu vinohradnické stavby jako sklepy a lisovny zvané „búdy“ a zejména drobnější sakrální objekty (kaple, boží muka, poklony). 

 

Lednicko-valtický areál je jednou z nejvzácnějších perel pokladnice historického a kulturního bohatství České republiky.

Historie a současnost folklorního života v obcích LVA a Dolního Rakouska