Obce v rámci mikroregionu LVA

Až do druhé poloviny 19. století byla Břeclav menší poddanské městečko s převážně zemědělským rázem. Sedláci měli svoje grunty na náměstí i na obou hlavních třídách až k nádraží. Po společenských změnách v roce 1848 a vytvořením břeclavského železničního uzlu (první vlak přijel do Břeclavi 6. června 1839) vzrůstal v městečku obchod a průmysl, upadalo zemědělství a sedláci ustupovali z náměstí do postranních uliček. Na jejich místa nastoupili židovští a němečtí obchodníci, kteří dali nový ráz původní zástavbě. Ze selských příbytků vybudovali patrové domy a slovácký původ prozrazovala už jen dispozice bývalých stájí, potupně přeměněné na byty a obchodní skladiště. Sedlácká a rolnická stavení se udržela nejdéle na ulici Hřbitovní (dnes Slovácká), kde se ještě na počátku 20. století nacházela i poslední došková chalupa s barevnými ornamenty na bílé omítce.

Ubýváním zemědělského obyvatelstva se zároveň vytrácely kroje i lidové zvyky. Ještě před první světovou válkou se držely velké krojové hody s májemi kolem kostela sv. Václava na náměstí. Dvoudenní muzika v režii zvolených stárků, velkolepá přehlídka svátečních krojů svobodné chasy znamenaly vždy podporu a povzbuzení českého obyvatelstva v době vyhroceného zápasu o národnostní charakter města. Poměrně tvrdé a důsledné poněmčování centrální Břeclavi nakonec definitivně vymezilo slovácký folklor na katastr Staré Břeclavi, která byla v letech 1868 až 1919 samostatnou správní jednotkou.

Od roku 1992 se v Břeclavi pořádají Svatováclavské slavnosti, které zejména nedělním programem drží tradici slováckých hodů. Slavnostní průvod městem a hodová zábava v areálu pod zámkem nabízí jedinečnou možnost představení současné podoby všech variant slavnostních krojů.  Svobodná chasa, vdané ženy, mužáci a děti z národopisných souborů zastupují tři městské části Břeclavi, kde se udržel bohatý lidový život – Starou Břeclav, Poštornou a Charvátskou Novou Ves.

Stará Břeclav – původně trhová ves (německy Altenmarkt) existující již v 11. století. Původní obyvatelstvo bylo ve 13. století posíleno kolonizátory z Dolních Rakous a podrobný hospodářský přehled obce můžeme najít v urbáři lichtenštejnského panství z roku 1414. Na svoji dobu ve velké obci se nacházelo 78 usedlostí, desítka řemeslníků a žil zde i blíže neurčený počet rybářů. Přelom středověku a novověku přinesl nejen přísun českého obyvatelstva, ale i zajímavou historickou epizodu v podobě pobytu (1545-1622) novokřtěnců, na Břeclavsku nazývaných huterští bratři. Hospodářsky prozíravý a nábožensky tolerantní postoj tehdejších majitelů panství (pánové ze Žerotína) umožnil několik desítek let prosperování náboženské komunity, jejíž potomci (dnes převážně ze severoamerického kontinentu) několikrát v nedávné historii svoji moravskou vlast navštívili. 

V 19. století se Stará Břeclav stává pilířem českého národního života a tamější sedlácké a rolnické rodiny plně reprezentují lidovou kulturu nejjižnější části Slovácka. Pozoruhodné výtvarné materiály pro studium vývoje podlužáckého (původní terminologií břeclavského) kroje nám dodnes poskytují skice a akvarely Josefa Mánese z roku 1854, kdy slavný český malíř navštěvuje tento kout Moravy.

Starobřeclavská varianta slavnostního podlužáckého kroje si dlouho uchovala některé původní prvky. Tak svobodná děvčata nosí na hlavě čepec („kokeš“), který tvoří lepenková mitra potažená červenou hedvábnou látkou. Na temeni je upevněna kokarda mašlí, již v 19. století nazývána „netopýr“. A právě jedině ve Staré Břeclavi se udržel úvaz z hladkých mašlí (jednobarevné, bez potištění nebo malování) v podobě tří naskládaných pater  bílé, modré a růžové barvy. Dolů přes záda visí šest mašlí. Kokeš se upevňuje dlouhými jehlicemi v zadní části vlasů. Ještě po druhé světové válce se udržel i původní vykrojený dívčí „lajbl (kordulka bez rukávů), který asi o 10 cm nedosedal na opasek zde zvaný „pinta“. Také donedávna vdané ženy obouvaly původní variantu čižem – kožené vysoké boty, které se až po obutí vytvarovávaly shrnutím. Dnes již na celém Podluží u svobodných i vdaných žen existuje jen novější varianta tzv. napevno navarhánkovaných čižem. Starobřeclavští svobodní chlapci si zase pečlivě udržují tradici nošení červených soukenných kalhot „červenic“ bez doplňujícího barevného vyšívání. Hlavní ozdobou tak zůstává výrazné modré „šňůrování a cifrování“ (dekorování modrými šňůrami a modrou výšivkou).

Bohatý folklorní život je v rukou Slováckého krúžku Stará Břeclav či Národopisného souboru Břeclavan, který převzal i pořádání „Hudeckých dnů“. Tato oblíbená přehlídka cimbálových muzik Slovácka má v Břeclavi tradici od roku 1984. No a nesmíme zapomenout na asi nejznámější boží muku u nás, tu za „Starú Breclavú“, dle legendy postavené roku 1734 na paměť děvečky a pacholka zabitých bleskem při letní bouřce.   

Poštorná – německy Unter Themenau, byla znovuosídlena v prvních desetiletích 16. století chorvatským obyvatelstvem, které prchalo z rodné vlasti před tureckými výboji. Na zdejším panství Lichtenštejnů našli vhodné podmínky a tak moravští Chorvati (budeme používat zaužívané označení Charváti) představují nejsevernější výspu charvátského osídlení ve střední Evropě. Národnostně i kulturně svébytná obec, spolu se sousední Charvátskou Novou Vsí, náležela až do roku 1920 do Dolních Rakous jako součást Valticka. Připojením k Československu získala západní (charvátská) část Podluží důležitý zdroj autentického folkloru. 1. ledna 1974 se obě obce staly součástí města Břeclavi. Dodnes velmi živé tradice nošení krojů i lidového zvykosloví se odehrávají především v centru Poštorné. Zde se nachází soubor památkově chráněných budov z přelomu 19. a 20. století, navržených lichtenštejnským dvorním architektem Karlem Weinbrennerem. Tyto stavby jsou charakteristické použitím glazované keramické krytiny a keramických tvarovek, které dodávala místní knížecí cihelna (později Poštorenské keramické závody). Dominantou areálu je farní kostel Navštívení Panny Marie, novogotický chrám z let 1895-1898.

Právě zde 26. prosince na sv. Štěpána začíná lidový zvykoslovný rok.  Sváteční mši navštěvují svobodná chasa, vdané ženy i ženatí muži ve slavnostních zimních krojích. Svobodní chlapci v červených kabátcích drží u oltáře tzv. fakule (velké svíce zasunuté do soustružených tyčí). Svatoštěpánská mše je i nádhernou přehlídkou několika obnovených krojových součástí – mužské dubené kožichy s výšivkou či krátké ženské „kožušky, ke kterým si ženy ze Slováckého krúžku v Poštorné pořídili i původní „šaty“ s  vyšívanou canglovou zástěrou a obojkem. Po ukončení mše se krojovaní přesouvají do blízkého hostince Na Rožku k důležitému výročnímu obyčeji a tím je volba dvou stárků. Zvolení svobodní stárci budou po celý rok garanty folklorního života v obci. Jejich hlavní „rolí“ jsou však hody – v Poštorné se ujaly tzv. císařské hody (po svátku sv. Terezie 15. 10., oficiálně nařízené patentem v roce 1786).

Obřadní červené kabátky a modře vyšívané červenice pak svobodní chlapci oblékají i na fašankový průvod, kde mj. provádějí tradiční obřadní mečový tanec „pod šable“. Obnovený poštorenský fašank (masopust) dnes navštěvuje i několik set diváků. Ti oceňují nejen zachování původního významu tohoto výročního obyčeje, ale i nefalšovanou atmosféru svátku, který znamená poslední veselí a zábavu před nastupujícím velikonočním obdobím.

Folklorní život v Poštorné je již dlouhou dobu v režii Slováckého krúžku Koňaré, radost přináší i Dětský národopisný soubor Koňárek a z nových folklorních akcí se ujaly např. červencové „babské hody“. 

Charvátská Nová Ves původně samostatná obec založená chorvatskou kolonizací v 1. polovině 16. století, sdílela stejnou historii jako sousední obec Poštorná. Zde se však více udrželo obyvatelstvo s charvátským původem, jak o tom svědčí četná příjmení končící příponou -ič. Počeštění obou obcí se pravděpodobně uskutečnilo do konce 18. století, neboť již ve 40. letech 19. století obyvatelstvo užívalo jen českého jazyka a po charvátském původu kromě příjmení zbylo málo stop. V obci se však dochovalo několik lidových stavení, dokládající architekturu na Podluží od 80. let 19. století do druhé světové války. Poslední ukázky lidového bydlení (ovšem s již městskými architektonickými prvky) mají šanci na další život, neboť procházející citlivou renovací a v některých jsou plánována místní muzea. V centru obce se nachází kaple P. Marie a kříž z počátku 19. století. Oba objekty upoutají bílou fasádou a modrou podrovnávkou, tolik typickou pro lidovou architekturu Podluží.

Bohatý folklorní život obce a především nádherný kroj upoutával pozornost badatelů již koncem 19. století a krojové součásti i výrobky lidových zhotovitelů byly vystaveny i na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895. Zatímco krojované podlužácké svatby se uskutečnily naposledy v 50. letech minulého století, hody přetrvávají do současnosti. Obec spolu se sousední Poštornou patří do stejné farnosti, a tak se hody slaví o týden dříve na sv. Františka (neděle po 4. říjnu). Dva stárci jsou voleni na lednovém krojovém plese a v polovině srpna vlastním hodům předcházejí letní hodky. Od této doby je v obci vztyčena ozdobená mája, kterou svobodná chasa před hlavními hody nahrazuje novou. 

I v Charvátské Nové Vsi je folklorní život udržován především místním slováckým krúžkem, 

lidové zvyky a obyčeje s písničkami se předávají dětem v národopisném souboru Charvátčánek, pojmem mezi dechovými hudbami se stala Charvatčanka, více než deset let již působí Cimbálová muzika Notečka Vladimíra Beneše, CM Rosénka aj. Tradicí se také staly oblíbené a hojně navštěvované koncerty Duetů – přehlídky pěveckých dvojic místních i přespolních. 

PhDr. Alena Káňová

Obec Bulhary se rozkládá na pravobřežní terase nad řekou Dyjí v nadmořské výšce 170 m. Okolí obce bylo od nepaměti osidlováno pro velmi úrodnou půdu a blízkost vodního toku, který lákal všechny druhy zvěře žijící v okolní krajině k uhašení žízně a řeka s údolní nivou k migrací do nových oblastí.

Nejstarším kosterním pozůstatkem nalezeným v obci byl nález části žeberního oblouku mořské krávy (sirény), který se našel v hloubce 15-ti metrů při kopání studny u domu č. 226 a pochází z období třetihor (65-2 miliony let před letopočtem).

Název obce prošel mnoha přeměnami od názvů Bulgarn, Puligarn, Pulkař, Pulgram, Pulgáry a od roku 1949 Bulhary.

Na katastr obce zasahuje soustava lednických rybníků (Nesyt, Hlohovecký a Prostřední rybník). Ochraně hnízdících a protahujících ptáků slouží stejnojmenná národní přírodní rezervace. Západně od obce vystupují třetihorní vápence (Stará hora), na nichž se dochoval pozoruhodný zbytek stepních trávníků. Jihovýchodní část obecních pozemků zasahuje do Bořího lesa. Část lesních porostů, zejména v okolí rybníků, byla parkově upravena a byly zde vysázeny četné exotické dřeviny. Územím obce probíhá i krajinářsky hodnotná Bezručova alej.

Vesnice, která leží nedaleko Valtic, je v písemných pramenech poprvé připomínána až v roce 1414, vznikla ale už ve 13. století jako ves kolonizační, založená pasovským biskupstvím.

Území, na kterém se obec nachází, bylo osídleno již v pravěku; potvrzují to archeologické nálezy. Přímo z území obce pochází kostrový hrob kultury se zvoncovitými poháry, žárový hrob lužické kultury a četnější nálezy kultury únětické. Ty napovídají, že zde bylo na počátku doby bronzové rozsáhlejší sídliště. Ve trati "Kerchovy" bylo zjištěno sídliště z doby římské, v mlýnském náhonu byly získány doklady o osídlení z doby kultury laténské a staroslovanské.

Obec Ladná vznikla ve středověku německou kolonizací krátce před rokem 1220, pravděpodobně v souvislosti se založením Podivína. O obci nalezneme první zmínky v listinách již z roku 1271, kdy se psal Oldřich z Reinprechtstorfu; pravděpodobně již tehdy zde existoval hrádek.

Obec Lednice má za sebou bohatou a pohnutou historii. Tento fakt byl ostatně v roce 1996 oceněn zápisem do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Součástí obce je od roku 1966 i blízká osada Nejdek jako její místní část. Nejdek leží asi 3 kilometry severozápadním směrem od Lednice a v minulosti to bylo významné hradisko.

Katastr obce leží dílem v nivě řeky Dyje, dílem na vysoké terase a zasahuje i do nivy potoku Včelínku. V nivě Dyje vytváří řeka soustavu bočních ramen a kanálů, které mezi sebou svírají pás lužních lesů a nivních luk, z nichž část byla ovšem v minulosti rozorána. Význačné hnízdiště vodních ptáků chrání národní přírodní památka Pastvisko u Lednice, zbytek typické podyjské tůně najdeme i v přírodní památce Květné jezero.

Jen málo míst v naší vlasti má tak bohatou tradici a současně je obestřeno tolika záhadami jako právě Podivín, královské město, ležící na dolním toku řeky Dyje, na mírném návrší Dolnomoravského úvalu, ve výšce 170 m nad mořem.

Od nepaměti bylo toto místo pro své přirozeně výhodné přírodní, hospodářské i strategické podmínky obsazováno postupně všemi pospolitostmi, které tímto krajem procházely, nebo ho trvale osídlovaly.

Popis historie jakéhokoliv objektu oplývá často slovy nepodložený, pravděpodobný, nejistý, možný a dalšími podobnými výrazy. Za nimi je však skryta touha po neustálém objevování a hledání doposud neznámého a neobjeveného, touha ujistit se, že kdosi před námi už ve svém konání myslil na nás a také se zde skýtá naděje, že v daleké budoucnosti někdo při svém hledání spočine ve svých myšlenkách i na našich činech.

Obec Přítluky a místní část Nové Mlýny leží v nadmořské výšce 165 metrů nad mořem, na skvěle položeném místě v jižní části Jihomoravského kraje.

Na úpatí Přítlucké hory, v nejcennějším zbytku nivy Národn přírodní rezervace - Křivé jezero - rozprostírající se na 119 hektarech. Představuje typickou ukázku biotopů lužních lesů jižní Moravy a je významným hnízdištěm pro mnoho druhů ptáků. Na pravém břehu řeky Dyje pravidelně ve vrbách hnízdí husy velké, luňák hnědy a také orel mořský. Přímo zde také hnízdí lesní kolonie čápů bílých, černých, kolonie kormoránů velkých a jiných. Rezervace je také součástí mezinárodně významného mokřadu - Mokřady dolního Podyjí. Z nejrozmanitější flory v celé ČR jsou typické druhy pro nivy bledule letní, pryšec bahenní, kosatec nízký či šišák hrálolistý. Na jižných svazích se zachovaly teplomilné stepní vegetace. Z živočichů pak jedinečný a hojně se vyskytující střevlík.

První písemná zmínka o Rakvicích pochází z roku 1248, ale dokladem toho, že zde mnohem dříve existovalo pravěké slovanské osídlení jsou nálezy slovanské keramiky. Slovanské sídliště zde zřejmě existovalo až do 13. století.

Po roce 1248, Rakvice několikrát změnily majitele, až se na konci 15. století dostaly do rukou pánů z Lipé . Znamení raka bylo již součástí nejstarší obecní pečeti označené letopočtem 1604, na níž jsou Rakvice uváděny jako oppidum (městečko). Před třicetiletou válkou se Rakvice staly městečkem, Bočkajovskými a Uherskými vpády však zpustly tak, že se staly opět vsí. Přesnější údaje o velikosti obce máme až ze 17. století. Před třicetiletou válkou tu bylo 101 selských gruntů, z nichž válku přežilo pouze 31. V druhé půli 17. století docházelo k obnově gruntů velmi pomalu. Ještě v roce 1716 bylo ve vsi napočítáno 718 obyvatel, žijících ve 105 selských a 48 podružských rodinách. Nejvíce obyvatel měla ves v roce 1930, kdy zde žilo 2403 osob.

Valtice jsou malé vinařské město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji, 9 km západně od Břeclavi, u hranic s Rakouskem. Má katastrální výměru 4 785 hektarů a žije zde přibližně 3 500 obyvatel.

Historické jádro města je chráněno jako městská památková zóna. Okolní Lednicko-valtický areál je krajinnou památkovou zónou. Valtický zámek byl až do roku 1945 sídlem knížecího rodu Lichtenštejnů.

Valtice se nachází v Mikulovské vinařské podoblasti a patří mezi nejnavštěvovanější vinařská města v ČR. Je zde mnoho vinařských podniků i rodinných vinařů. Veřejná degustační expozice vín oceněných titulem Salon Vín České republiky je umístěna ve sklepních prostorách zdejšího zámku.

Katastr obce Velké Bílovice náleží k území značně bohatému na archeologické nálezy. Kromě paleolitu a časového úseku od mladší doby bronzové po latén je na bílovickém území reprezentován celý pravěký vývoj, počínaje neolitem a konče slovanským obdobím, celým středověkem i nálezy archeologických památek novověkých.
Na území katastru města byla nalezena římská dvouplamenná lampa (0-375 n.l.) z doby, kdy jižní Morava byla součástí okrajových římských provincií Norika a Panonie.
Nejvýznamnější archeologickou památkou je velkomoravské pohřebiště v trati „Úlehle“, kde bylo odkryto celkem 72 kostrových hrobů z 9. Stol.n.l. Vzpomínkou na nález pohřebiště je tzv. Novosádská studna. V místech bývalé nekropole nyní rostou vinice.

Jak vznikl název obce Velké Bílovice? Je buď odvozen od jejího zakladatele Biela – Bíla nebo vznikl od jména prvního písemně doloženého vlastníka obce Sigfrieda Sirotka nesprávným přeložením waise - sirotek, weisse - bílý.