Lednice – městečko v nejjižnějším cípu Moravy má bohatou historii s první písemnou zprávou k roku 1222. O sto deset let později je již značná část městečka a přilehlého panství spojena s rodem Lichtenštejnů. Toto spojení vydrželo až do roku 1945 (do té doby se používal německý název obce Eisgrub) a zaneslo Lednici do mapy světového kulturního dědictví. Postupně se Lednice stala střediskem panství jako protějšek jejich majetkové držby na dolnorakouské straně na panství valtickém. Když pak v roce 1638 Karel Eusebius z Lichtenšejna koupil ještě i panství břeclavské, vlastnili Lichtenštejnové podél obou stran moravsko-rakouské hranice ohromný komplex půdy, lesů, luk, hospodářských dvorů, tři města (Podivín, Hustopeče a Valtice), řadu městeček a na tři desítky vsí. Lednice je dnes v povědomí především jako centrum Lednicko-valtického areálu, nesmírně cenného krajinářského celku s jedinečnými architektonickým dědictvím.  Pro svoji hodnotu byl zapsán 7. prosince 1996 do seznamu UNESCO.

Městečko má ale také svoji lidovou kulturu s dlouhodobou historií. Vždyť již počátkem 19. století vznikají první popisy a výtvarné zachycení lidových zvyků a kroje na lednickém a sousedním břeclavském panství patřící do západní části národopisného regionu Podluží. Vývoj lidové kultury v obci silně ovlivnila rozmanitá etnická skladba obyvatelstva. Vedle vždy silné německé skupiny se svojí lidovou kulturou a tradicemi, tu byla samozřejmě slovácká skupina, početně převažující ještě v polovině 19. století. Zmíněnou etnickou různost dokresluje i přítomnost chorvatské menšiny, usazující se v regionu ve druhé polovině 16. století. V 19. století již ledničtí Charváti zcela plynuli s českou nebo německou skupinou obyvatel (charvátská zůstala pouze jejich příjmení končící příponou -ič). Dlouho se však udržel zvyk německých obyvatel, více méně posměšně nazývat všechny slovanské obyvatele „Krobóty“.

Sílící germanizace, probíhající poměšťování i tlak ze strany německých zaměstnavatelů znamenaly odkládání slováckých krojů, opouštění tradičních zvyků i rodného jazyka. Lednice tak téměř zmizela z etnografické mapy Slovácka. Český aspekt v obci byl výrazně posílen po roce 1918, kdy se nově do českých rukou dostávaly pozemky. V roce 1919 byla také slavnostně otevřena menšinová česká škola. V období meziválečném však lidové tradice, kroje a hody udržovalo jen několik původních sedláckých rodin. K výraznému oživení folklorního života dochází po roce 1945 s příchodem několika set nových obyvatel z okolních obcí a regionů.

Patronátní hody v Lednici se slaví v neděli po svátku sv. Jakuba staršího a sv. Anny, tedy koncem měsíce července. Až do roku 1938 se v obci slavívaly hody dvojí – slovácké a německé, oboje na lednickém náměstí. Krásu podlužáckých krojů a bohatost hodového zvykosloví nadšeně popisuje v roce1898 Vilém Mrštík; zároveň ale se smutkem zachycuje odklon krojovaných od svého mateřského jazyka.

V současnosti se opět Lednice hlásí ke své dlouholeté folklorní tradici a obnovuje hodové slavnosti s prezentací příslušného podlužáckého kroje. Přijďte se podívat.

PhDr. Alena Káňová  

Lednicko-valtický areál je jednou z nejvzácnějších perel pokladnice historického a kulturního bohatství České republiky.

Historie a současnost folklorního života v obcích LVA a Dolního Rakouska