Podivín – městečko s dlouhou historií osídlení sahající až do pravěku je zmíněno již ve známé Kosmově kronice české na počátku 12. století. Ke zrodu podivínského hradu se vázalo hodně pověstí a mýtů, ale prokazatelný původ má existence velkomoravského hradiska (9. století) a časná držba podivínského hradu pražskými biskupy (11. století). Ve 13. století dochází sjednocením starší trhové vsi Slivnice, hradského obvodu a části Sekyř Kostel k založení královského města Podivín (německy Kostel). Město se vyvíjelo pod ochranou královského hradu, na němž sídlil královský purkrabí, bylo však samo na hradě nezávislé. Podivín nebyl opevněn hradbami, ale bezpečnou ochranou byla zde voda (ramena řeky Dyje), valy a palisády po obvodu města. Městečko se stalo i důležitým uzlem na zemské stezce z Rakous na Moravu a křižovala se zde i jiná zemská stezka – z Uher. Od 14. století jsou již zmínky o existenci židovského obyvatelstva, které tvořilo výraznou součást města až do tragických let druhé světové války. Podobně jako v okolních obcích a městech (Břeclav, Velké Bílovice či Rakvice) do středověké historie městečka vstoupila i éra novokřtěnců čili habánů. Ti se zde usadili od 20. let 16. století do roku 1622, kdy byli z Moravy vyhnáni.

Z doby vlastnictví Podivína šlechtickými rody to byli (opět jako v okolních obcích) pánové ze Žerotína a zejména Lichtenštejnové, kdo ovlivnili hospodářský charakter města.

Městečko Podivín mělo v polovině 18. století 118 osazených usedlostí a zahrnovalo početnou vrstvu sedláků, domkářů, chalupníků, podruhů a dále nájemce vrchnostenských objektů (koželužna a hospoda).  Postupně však rostl podíl řemeslné výroby a v 19. století dochází i k industrializaci městečka. To znamenalo, že se Podivín nevyvíjel v typickou lidovou podlužáckou obec. Starší etnografie navíc nezařazovala obec v národopisné mapě do regionu Podluží, ale na rozhraní dvou sousedních oblastí: Podluží a Hanáckého Slovácka. Pro lidové odívání v obou regionech byla významná dlouhodobá existence podivínských kožešníků.

Lidové zvykosloví a tradice udržovaly především selské rodiny a služebná chasa, která nejčastěji pocházela ze sousedních obcí Ladná a Rakvice. Od 20. let 20. století je již patrný definitivní příklon k podlužáckému lidové kultuře a kroji. Slavnostní kroj pro svobodné „na vyslečení“ můžeme v Podivíně vidět především na hodech. Od roku 1976 se konají již pravidelně a s konkrétní koncepcí. Podivínské hody na sv. Petra a Pavla (29. června) zahajují sérii hodů na Podluží a jako v jiných obcí i zde jde o největší společenskou událost.

Symbol hodů na celém Slovácku – vysoká ozdobená mája – se převáží uprostřed hodového týdne z poštorenských hájů a slavnostně je vztyčena v pátek. Následuje dvoudenní hodový program se všemi náležitostmi – mše svaté, uctění památky zemřelých v odboji, setkání hodové chasy u stárka či stárky, převzetí hodového práva, slavnostní průvody a samozřejmě hodové veselice. Ukončením hodů jsou tradiční hodky, konané následující sobotu.

Podlužácký kroj svobodné chasy i vdaných a ženatých vychází z varianty kroje sousední obce Ladná. Pro děvčata je typický úvaz hlavy v podobě „kokeše“, chlapci mají zelené krátké kordulky (lajbly), barevně vyšívané červenice a slavnostní klobouk „guláč“. Mužáci nosí bílé plátěné kalhoty „třaslavice“ a modrou zástěru.

Kromě hodů se v obci dodržuje tradice velikonoční obchůzky, slavnosti Božího Těla, Cyrilometodějská poutě a stále oblíbenější jsou i krojované plesy. Podivín se tak dnes již zcela plnohodnotně zařadil do mapy národopisného regionu Podluží.  

PhDr. Alena Káňová