Hlohovec – půvabná vesnička nacházející se uprostřed krajinné památkové zóny Lednicko-valtického areálu. Na katastru leží hned několik rybníků, včetně Nesytu, největšího ze soustavy Lednických rybníků.

Současná historie obce se píše od roku 1570, kdy byla znovu založena Hartmanem II. z Lichtenštejna s původním názvem Bischofswarh, tj. biskupská stráž.  Obec tvořila součást lichtenštejnského valtického panství až do roku 1848. Spolu s blízkou Charvátskou Novou Vsí a Poštornou se stala součástí nové Československé republiky až v roce 1920, kdy také obec dostává svůj český název. Jako doklad, že po dlouhá staletí patřila tato oblast do Dolních Rakous, vystupuje nejpozoruhodnější stavba hlohoveckého katastru – Hraniční zámeček. Klasicistní stavba z let 1826-1827 se svým nápisem na průčelí „Zwischen Ősterreich und Mähren“ připomíná historickou moravsko-rakouskou hranici, která jeho osou procházela.

Hlohovec je dnes obec s velmi dochovanými lidovými tradicemi a oděvem. Ač byl v 16. století znovuosídlen chorvatským obyvatelstvem prchajícím z Balkánu před tureckými nájezdy, již během 19. století obyvatelstvo přebralo jazyk i obyčeje sousedního podlužáckého prostředí. Nicméně si ještě po dlouhá desetiletí udrželo odlišný dialekt, jména a některá zvykosloví. Právě neobyčejně zajímavé národopisné prostředí Hlohovce přitahovalo do obce četné badatele, národopisné pracovníky i spisovatele. Nadšení ze svých poznatků i cenné informace a postřehy přinesli ve svých spisech např. Jan Herben či Vilém Mrštík. Specifičnost hlohoveckého prostředí zaznamenala i spisovatelka Kamila Sojková ve své prvotině „Lohovecké děti“.

Dodnes můžeme v Hlohovci obdivovat kroje chasy, tedy svobodných děvčat a chlapců, na hodech, při folklorních slavnostech, Velikonocích i slavnostních mší na Vánoce a Nový rok. I v Hlohovci jsou krojované hody nejvýznamnější společenská událost v obci. Zde se navíc udrželo dvojí slavení – na počest původního i současného patrona kostela. Tzv. májové hodky  probíhají v neděli po svátku sv. Jana Nepomuckého, letní hlavní hody potom v neděli a pondělí po svátku sv. Bartoloměje. V neděli se začíná krojovým průvodem od domu hlavního stárka, následuje typická veselice pod „májú“. Na pondělní hodové dopoledne se zachovala tradice přijímání mladých chlapců do chasy a čerstvě ženatých mužů mezi „mužáky“. Zvyky se odehrávají mezi hlohoveckými sklepy a vrcholí příchodem maškar, chlapců převlečených za ženy.  Folklorní život doplňují velikonoční zvyklosti (zvláště důstojné je hrkání dětí od Zeleného čtvrtku po Bílou sobotu), obnovena je i tradice procesí Božího těla.

Hlohovecký kroj pro svobodnou chasu si uchoval všechny důležité prvky, i když samozřejmě prošel nezbytným vývojem. Chlapci dodnes oblékají soukenné červenice s barevnou výšivkou, ale udržuje se i nošení původních modře zdobených. Přes slavnostní košili s nynější červenou výšivkou se obléká hluboko vystřižený krátký „lajbl“ s připevněnými dlouhými malovanými mašlemi. Na hlavu potom chlapci nasazují vysoký klobouk bez střížky „guláč“, výrazně zdobený  a s nezbytným „kosířkem“ z volavčího nebo jeřábího pera. Vyšívané holenkové boty zdobí fialové třapce.

Děvčata přes šest naškrobených spodniček oblékají svrchní sukni v pastelové barvě. Molové rukávce ukončené krajkovými „taclemi“, krátká kordulka bez rukávů, bíle vyšívané zástěry a „obojky“ i záplava malovaných mašlí dělají dívčí kroj nezaměnitelným. Úvaz hlavy u svobodných děvčat tvoří „kokeš“ – na červené lepenkové mitře nakládané malované mašle. Tento typ úvazu je dnes shodný s typem v Poštorné, Charvátské Nové Vsi, Lednici a Bulharech. Dlouho do 20. století se udržela i specifická varianta svatebního oděvu hlohovecké nevěsty – světlé „šaty“ (sukně a jupka stejné barvy a látky) a věnec z umělého voskového kvítí.

PhDr. Alena Káňová  

 

PhDr. Alena Káňová  

Lednicko-valtický areál je jednou z nejvzácnějších perel pokladnice historického a kulturního bohatství České republiky.

Historie a současnost folklorního života v obcích LVA a Dolního Rakouska